Tak
zněla má první slova při vystupovaní z autobusu. Rozhlédl jsem
se kolem. Toto místo bylo pro mě podivné, ale zároveň
fascinující. Dosud jsem viděl toto město jenom na fotografích a
v televizi. Už tam bylo vidět krásu spojení histore s moderností.
Bylo přesně 6 hodin ráno. Slunce už vykukovalo na obzoru a krásně
osvětlovalo střechy a domy s jejich nepopsatelně krásnou
architekturou. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se mi pravě plní
můj největší sen. Přijel jsem do zahraničií a hlavně do
milované země a města. Tento pohled nemohl být iluzí a
potvrzoval, že jsem vystoupil na spravném místě. Tím místem
byla Praha.
Kromě
toho, že jsem o Praze hodně slyšel, jsem jí vůbec neznal.
Nevěděl jsem, co se stane dnes ani v dalších dnech mého pobytu v
České republice. Jediné informace, které jsem měl, byly, že
nastupuji na praxi, kam mě poslala moje vysoká škola. Byla to
jediná jistota. Nevěděl jsem, kam budu dojíždět
na pracoviště ani kde budu bydlet. Neznal jsem ani pražskou MHD.
Všechno mi měl vysvětlit Petr, který mě měl vyzvednout z
autobusového nádraží. Jeho jsem také dobře neznal. Kontaktovali
jsme se jenom párkrát, především když mi posílal všechny
detaily mého příjezdu do Česka. Momentálně jsem měl hrozný
strach. Po vystoupení z autobusu jsem musel ještě najít a odnést
své zavazadlo. Bylo velmi těžké. Zabalil jsem do něj skoro
všechno, protože jsem nevěděl, co budu mít ve svém novém bytě,
a nechtěl jsem, aby mi něco chybělo.
Autobus
dorazil do Prahy mnohem dřív, než jsem napsal Petrovi. On mi také
napsal, že bude mít malé zpoždění. Stál jsem se svým kufrem a
koukal jsem se na lidi. Hned jsem si uvědomil, že se cítím nějak
divně. Všude byli pro mě něčím cizí lidé. Každý mluvil v
jiném jazyce. I když znám češtinu, bylo pro mě těžké
poslouchat a rozumět všem slovům. Především proto, že mluvili
česky všichni a navíc všichni naráz. Zrovna jsem se nad tím
hluboce zamyslel, když ke mně přišla nějaká žena (myslím, že
to byla Slovenka), která se chtěla na něco zeptat. Bohužel jsem
byl v takovém stresu, že jsem jí ani neuměl nic odpovědět.
Ještě před několika hodinami všichni mluvili polsky, a teď
najednou taková změna.
Minuty
utíkaly a Petr se stále neobjevil. Nevěděl jsem, jestli ho
poznám. Poslal mi jen jednou fotku. Bohužel nemám dobrou paměť
na tváře, a nebyl jsem si jistý, jestli ho v té hromadě lidí
vůbec najdu. Bál jsem se našeho setkání. Nevěděl jsem, kdo to
je, a jestli mi vůbec pomůže. Už toho bylo na mě tolik, že jsem
nedokázal myslet v klidu. Díval jsem se stále na jedno místo, na
železniční most, na kterém každou chvíli jezdily vlaky.
Nervózně jsem třásl nohou a zkoušel jsem uklidnit své myšlenky.
Pořad se mi kradla na mysl otázka, jestli jsem udělal dobře. Znám
se. Vím, že jsem člověk, který nemá rád nová místa. Pořád
jsem si snažil opakovat, že je to konečně ta chvíle, kdy se můžu
naučit žit sám.
Díval
jsem se na zástupy všudypřítomných lidí a najednou jsem uviděl
kluka, který právě vyrazil ze stanice metra. Byl vysoký. Na sobě
měl krátké kalhoty a bílé tričko. Na první pohled obyčejný
kluk. Měl výrazně modré oči a jasné (skoro bílé) blond vlasy.
Tu barvu bych nazval sluneční, protože ve slunečních paprscích
zářily jako slunce. Hned jsem si uvědomil, že je to právě ten
kluk, na kterého čekám. Byl mnohem vyšší, než jsem si
představoval podle fotky. Hned mě poznal a rychle ke mně přiběhl.
Koukal na mě shora se svým typickým úsměvem. Jako by ho hrozně
bavilo, že jsem menší než on.
„Ahoj,
Przemku! Jaká byla cesta?“
„Musím
říct, že mohla být i horší. Většinu cesty jsem prospal, takže
nejsem moc unavený“ – odpověděl jsem stydlivým hlasem. Nebyl
jsem si jistý, jestli mi rozumí.
„Ok.
Máš asi hlad, viď? Je tady blízko McDonald. Půjdeme se tam
najíst a pak koupíme jízdenku na MHD“ – řekl, a ani se mě
neptal na můj názor. Neměl jsem energii, abych odporoval. Vlastně
jsem opravdu měl hlad.
„Co
bys tu chtěl vidět jako první?“ - pokračoval, když viděl, že
málo mluvím.
„Ani
nevím. Chtěl bych vidět celé město. Trošku se bojím, jestli to
všechno zvládnu. Nikdy jsem nebyl v zahraničí na tak dlouhou
dobu.“
„Ale
zvládneš! Vždycky, když budeš něco potřebovat, se mě můžeš
zeptat. Budu tvůj průvodce!“
Za
chvíli jsme už byli u McDonaldu. Byl jsem trošku šokovaný
místem. Fastfood stál přímo pod mostem. Uvnitř bylo trochu
slyšet bubnování kol aut, která jezdila nahoře.
„Divné
místo. Ještě jsem nikdy nic takového neviděl“ – řekl jsem.
„Hehe,
myslel jsem si, že tě to překvapí. Takových šoků asi budeš
mít v Praze ještě hodně. Praha nejsou jen památky. Je tu
hodně míst, do kterých turisti nechodí a jsou třeba i
zajímavější, uvidíš sám.“
Objednal
jsem si jídlo a chtěl jsem zaplatit. Když jsem otevřel peněženku,
všiml jsem si, že ještě nemám vyměněné peníze.
„Jsi
můj host, já platím!“ - řekl Petr, když pochopil, jak se věci
mají.
Cítil
jsem se trošku divně. Doufal jsem, že ještě bude příležitost,
abych mu to vynahradil. Když jsme už seděli, nejvíc mluvil Petr.
Já jsem toho moc nenamluvil, protože jsem se pořad styděl
používat češtinu.
„Proč
tak málo mluvíš? Jsi smutný?“ - řekl, když si všiml, že
mluví skoro jen on.
„Proč
smutný? Málo mluvím, protože si myslím, že neumím dobře
česky.“ - odpověděl jsem, trošku šokovaný otázkou.
„Děláš
si srandu?! Mluvíš skvěle! Když jsme si poprvé psali na
internetu, ani jsem nepoznal, že jsi Polák! Tak nějak se mi zdá,
že když vidím Poláky, tak se většinou tváří strašně
smutně.“
„Možná
proto, že ty se rád usmíváš, tak jsou jiní z tvého
pohledu smutní. Mě se to ani moc nezdá.“ - odpověděl jsem
trošku znechuceně. Myslel jsem si, že uslyším něco o Polsku a
Polácích a taky to přišlo… Někdy i mě štve, jak se Poláci
chovají, ale v zahraničí jsem je hájil jako lev.
Po
15 minutách jsme vyrazili z populárního fastfoodu do metra, kde
jsem si měl koupit jízdenku. V tu chvíli pro mě bylo všechno
nové a šokující. Petr pořád mluvil, většinou o sobě. Začalo
mě to už trošku štvát. Hlavně mě rozčilovaly některé jeho
názory. Mluvil i o Polácích. Někdy, když si všiml mojí reakce,
nepokračoval.
„Na
dnešek koupíme celodenní jízdenku. Zítra ti dám OpenCard, na
kterou si koupíš kupón na 3 měsíce. Vyjde to mnohem levněji. A
teď drž plánek MHD.“ - dal mi ho. Když na mě znovu kouknul se
svým úsměvem, jako by ho znovu pobavila moje výška.
„Ten
plánek vypadá strašně složitě. Kam teď vlastně jedeme?“ -
zeptal jsem se a snažil jsem se mu dívat zpříma do očí.
„Teď
musíme na stanici metra B - Florenc. Pak Béčkem do stanice
Českomoravská. Od ní je to už velmi blízko do bytu.“
Včera
jsem ještě nevěděl, jak vypadá metro, a dnes už s ním
musím jezdit. To jsem ještě netušil, že s ním budu jezdit
denně! „Doufám, že všechno rychle pochopím.“ - povzdechl
jsem si.
„Neboj.
Není to nic těžkého.“ - v tu chvíli se už smál nahlas.
To
mě také štvalo. Pořád se jenom smál. Obdivoval jsem jeho humor,
ale zároveň se mi zdálo, že mohl být chápavější k mojí
situaci. Nebylo to pro mě lehké. Byl jsem přece v cizině.
Na
metro jsem byl hrozně zvědavý. Dřív jsem nikdy neměl
příležitost se s ním projet. Soupravy jezdily sem a tam. Do
stanice vjížděly rychle, pak se objevil obrovský dav lidí a pak
soupravy zase rychle odjížděly a mizely, za doprovodu silného
průvanu, v tunelu. Když jedna souprava odjela, hned už se
blížila další. Lidé pořád někam spěchali. Uvědomil jsem si,
že se budu muset přizpůsobit tomuto rytmu života minimálně na 3
měsíce. Nastoupili jsme do metra a uháněli jsme černými tunely
směrem k mému novému bytu. Nevěděl jsem, kde je, ale věděl
jsem, že je Petra a jeho rodiny. Věděl jsem taky, že tam budu
sám, protože ho Petrova rodina nevyužívá. Petrovy rodiče
chtěli, aby ho někdo hlídal. V metru jsem si uvědomil, jak
moc se Petr snaží, aby se mi v Praze líbilo. Petr mi
vyprávěl, jak byt pro mě připravovali.
„Petře,
je mi opravdu jedno, jak bude ten byt vypadat. Jsem ti opravdu moc
vděčný za to, že vůbec budu mít kde bydlet. Sám víš, jak by
bylo pro mě těžké si něco najít. Musím taky moc poděkovat
tvým rodičům.“ - snažil jsem se ho uklidnit.
„Ok.
Jsem rád, že to říkáš. Až ti ukážu tvé nové bydlení,
půjdeme se podívat po okolí. Ukážu ti nejbližší obchody, kde
budeš nakupovat.“ - řekl radostně. Vypadalo to, že je rád, že
jsem přijel.
„Rád
uvidím už dneska něco z Prahy. Česko je známe tím, že tu máte
krásné holky. Už jsem se trošku koukal, ale ještě jsem žádnou
zajímavou neviděl.“ - řekl jsem s lehkým úsměvem. Prvním
tohoto dne.
„Heh…
Já ti ani nevím.“
Trošku
mě šokovala jeho reakce. Nechtěl jsem o tom ale už dál
přemýšlet, protože jsme právě byli na Českomoravské a jeli
jsme po eskalátorech z metra. Venku jsem uviděl další autobusové
nádraží. Bylo mnohem menši než to, které jsem viděl na
Florenci. Najednou jsem si všiml velké budovy.
„Ooo!
Tak přímo tady je o2 aréna!“
„Ano,
přesně tak. Nevěděl jsem, že jsi o ní slyšel. V ní jsou
největší akce a koncerty.“ - odpověděl. V tuto chvíli se
usmíval tak, že mě neohromovaly už jen jeho oči a vlasy, ale
také bílé zuby.
U
o2 arény jsem viděl také obchodní centrum Harfa. Petr mi
vyprávěl, že stojí na místě bývalé fabriky známé české
firmy ČKD. Šli jsme dál a za chvíli jsme už stáli u mého
nového bytu.
„Tak
pojď dovnitř Przemku!“ - teď stál naproti mně a koukal se mi
do očí. V tu chvíli už jsem nemohl uhnout pohledem. Dívali jsme
se vzájemně do očí. Zahlédl jsem v nich plno záhad, plno
tajemství. A nějak se mi to zalíbilo…
~~~~~~~~
Poděkování pro H...
Poděkování pro H...
